Přeskočit na hlavní obsah

Skorojaro aneb Kočičky, krokusy a spol.

Před týdnem jsme se procházeli po kopci tady u nás za barákem... Výhled na celé město, nad hlavou sluníčko a pod nohama sníh...
Člověk se párkrát vyspí a je tu "skorojaro" jako vyšité. Sníh nikde, zbytky ledu akorát na Bečvě, nad hlavou sluníčko a pod nohama štěrk a sůl - to je vše, co nám tu po těch mrazech zůstalo...

Všude je sice ještě šedo, příroda spí, ale dny jsou delší a ta vidina tepla a slunných dní... To je paráda!
Při cestě do školky míjíme "kočičky", sněženky i první krokusy. Lidé se víc usmívají a pod nohama nic "nečvachtá". Většinou. Sníh skryl spoustu "nedostatků" a ty teď "vyplouvají" na povrch :)

Mám ráda takový začátek jara. Po černo-bílé zimě začíná barevné období. Těším se, že schovám zimní bundy, kombinézy a těžké boty a vytáhnu jarní "hopsafráček" a červené tenisky! Tak snad nás ta zima už nepřekvapí jako před třemi lety, když se narodil Davča, napadl na Velikonoce sníh! Celý týden v porodnici (od 5. do 9. dubna) jsem přemýšlela, do čeho ho zabalím, až půjdeme domů. Naštěstí se počasí umoudřilo a my odcházeli se sluníčkem a ve 20°C.

Náš Davídek má v sobě asi taky nějaký jarní "spínač". Když jsme minulý týden vyrazili pro holky do školy a školky, musel si vzít sluneční brýle, protože prostě musel :)

***
...a každý den se divím, kolik toho pochytí... Třeba přesný systém balení balíků :)


 ***
A včera nám pro změnu při procházce jmenoval značky aut, kolem kterých jsme procházeli. Nutno podotknout, že správně!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jsem zpět!

Jeden by neřekl , jak ten čas letí... Vše si uvědomíme až zpětně. Stejně jako já... Za těch téměř pět let, co jsem nenapsala ani písmenko, jsem: - stihla nastoupit do práce (administrativa) - nejmladší syn nastoupil do školky (letos šel již do 3. třídy) - prostřední dcera do 1. třídy (teď je z ní šesťačka) - nejstarší dcera do 3. třídy (ode dneška osmačka) - se stihla vdát (a vůbec ta svatba nevypadala tak, jak jsem si plánovala ) - se stihla rozvést (a vůbec to nebylo jednoduché) - patřila k těm, kteří šili roušky (a byla jsem za rebela a nechtěla je nosit) - zažila tak trochu šikanu na pracovišti - si našla novou (tvůrčí) práci - se začala vracet k šití Tak se pohodlně posaďte, dejte si kávu, protože... Cesta zpátky do minulosti (pomocí prokliků) právě začíná... Šití se věnuju 25 let . Roky ve škole (oděvní průmyslovka a VOŠ textilní), pár let praxe v oděvních firmách a nakonec spousta let šití z domu a na zakázku. Před 14 lety jsem na Fleru začínala pod nickem tmarcela . Svého čas

Po okolí

Jak jsem nakousla minule, začátek léta nebyl úplně dle mých představ. Se zády jsem marodila více jak dva měsíce! Prvních pár týdnů jsem se nezmohla na nic jiného než na polohu vleže a spánek. Když byly děti ve škole, já spala. Zadýchala jsem se už při přechodu po bytě. Po třech týdnech se mi začalo dělat líp, ale pořádně jsem neuseděla. Měla jsem výčitky, že nic nedělám, že mi doma práce stojí... Ale když jsem se do něčeho pustila, zdravotní stav mi to nedovolil. Na začátku července mi bylo nejlíp při chůzi. Zkusila jsem tedy naplánovat alespoň nějaké pěší výlety... Rozhledna Maruška Dvoupatrová dřevěná rozhledna ve valašském stylu byla veřejnosti zpřístupněna v roce 2014. Slouží také jako stanoviště Českého hydrometeorologického ústavu. Z vyhlídkové plošiny ve výšce 12 metrů se před vámi rozprostře panorama Hostýnských a Vizovických vrchů, Javorníků nebo Moravskoslezských Karpat. Jurkovičova rozhledna Jméno rozhledna získala podle slovenského architekta Dušana Sámo Jurkoviče, který v

Náročné prázdniny

Letošní prázdniny mi začaly už na začátku června. Nějak jsem se snažila vyjít všem vstříc, dělat první poslední, nedokázala jsem říct ne, k tomu všemu nahromaděný stres za posledních několik měsíců a pak... Jednu neděli mi nebylo dobře. Jako bych byla po túře a večírku zároveň. Proležela jsem odpoledne s tím, že uvidím, jak mi bude další den a začnu to řešit. V pondělí se mi špatně i vstávalo, sotva jsem se oblékla... akorát jsem dětem přidělávala starosti. Ale byly zlaté a se vším mi pomohly. Jen jsem jim řekla, že pokud to nerozchodím, zůstanu doma. Při chůzi to vypadalo, že je vše v pořádku. I v práci se to dalo, jen jsem pak odpoledne byla děsně unavená. A v noci mi byla zima. V úterý už bylo všechno špatně. Z postele jsem nedokázala vstát. Když se mi to konečně povedlo, vypověděly mi službu nohy. "Je fakt zle," říkala jsem si a volala o pomoc mamce (zdravotní sestře). Chvíli to vypadalo na sanitku, ale nakonec s vypětím všech sil jsme se "nějak" přesunuly do ne